Veronika (38 let) je s dcerou Lolou (3 roky) sama od jejího narození. Lola chodí do školky, ráda maluje, tvoří, skládá puzzle a pravidelně navštěvuje výtvarný kroužek. Veronika si po skončení rodičovské dovolené hledá práci. “Není to ale snadné, protože mohu pracovat pouze na ranní směny, když je dcera ve školce. Budu vděčná za cokoliv,” uvádí.

Těhotná skončila na ulici
S Loly otcem se Veronika znala z doby, kdy oba měli jiné partnery. O několik let později si začali psát, sešli se a vztah nabral rychlý spád. “Bydlela jsem v jiném městě, takže jsem se za partnerem přestěhovala. Vše vypadalo idylicky. Rozuměli jsme si, dokonce jsme spolu pracovali v jedné firmě. Byla jsem zamilovaná a myslela si, že partner také,” líčí Veronika. Za pár měsíců zjistila, že čeká miminko. “Zpočátku to vypadalo, že partner má radost, později se ale jeho chování začalo měnit. Přestal komunikovat, nechodil domů a vyvolával zbytečné hádky. Po jedné z nich mi řekl, ať si sbalím věci a odejdu. Nechtěla jsem tomu věřit. Byla jsem těhotná a nevěděla, kam jít. Nakonec mi pomohli úplně cizí lidé,” vzpomíná Veronika.

Otec se o dceru nezajímá
“Otec navštívil Lolinku jen krátce po porodu a občas ji povozil v kočárku. Poté, co jsem se odstěhovala do jiného města, už zájem neprojevoval. Neposlal dceři ani dárek k narozeninám nebo Vánocům. Odstěhoval se na Slovensko a přestal platit výživné,” popisuje Veronika. Dlužné výživné vymáhá přes Úřad mezinárodněprávní ochrany dětí. Dnes otec posílá alimenty, stále na nich však dluží sedmdesát tisíc korun.

Sen o bydlení
Veronika se po narození dcery nejprve snažila zvládnout bydlení v podnájmu, ale s rodičovským příspěvkem to nešlo: “Než jsem zjistila, že mám nárok na příspěvek na bydlení, o byt jsem přišla. S Lolinkou tak žijeme v azylovém domě. Intenzivně si hledám práci, ale můžu pracovat jen v době, kdy je dcera ve školce. Moc bych si přála přestěhovat se do nájemního bytu, ale naše finanční situace je špatná. Budu ráda za jakoukoliv pomoc.”