Natašin příběh, se kterým vstoupila do projektu

Eliška ovšem není jediná dcera Nataši: “S dnes již bývalým manželem mám čtyři dospělé děti, se kterými jsem v minimálním kontaktu. Stále mi vyčítají můj útěk jako zradu. Od svého bývalého manžela jsem doslova utekla, když jsem přestala psychicky zvládat teror, kterému jsem byla každý den vystavena. Tehdy jsem potkala otce své nejmladší dcery. Byl velmi milý a se vším se mi snažil pomoci.”
Vztah s novým partnerem se ale změnil, když Nataša otěhotněla a porodila dceru: “Hned po narození malé Elišky ještě v porodnici mi ji vzali a umístili do kojeneckého ústavu s tím, že nejsem schopná se o dcerku postarat. Nastal nekonečný boj s úřady, aby mi malou vrátily. Po sedmi měsících jsem ji vybojovala zpět. Myslela jsem, že už všechno bude v pořádku. Pak partnerovi ale dcera začala vadit, odstrkoval ji, sprostě jí nadával, nakonec loni na jaře odešel.”

První vlna koronaviru a ztráta práce

“Bohužel jsem v první vlně koronaviru přišla o práci. Neprodloužili mi smlouvu, protože jsem byla s dcerkou na ošetřovačce, která trvá do teď.”
Nataša má Elišku ve své výhradní péči. Otec alimenty neplatí. “Od jeho odchodu, který, jak mi sám řekl, plánoval měsíce, se snažím, jak jen to jde, abych všechno zvládla. Několik prvních měsíců mi posílal peníze, ale postupně přestal. Soud stanovil alimenty, které ale otec zatím neplatí.”
Nataša musí vyžít tedy jen z ošetřovného, invalidního důchodu (ten dostala po prodělaném traumatu v manželství) a z příspěvku na bydlení. “Platím nájem, energie, léky, jídlo a drogerii, také dceři všechny školní pomůcky a potřeby. Po skončení ošetřovného budu odkázaná jen na důchod a příspěvek na bydlení. Už několik měsíců se snažím najít práci, ale v této době je to bohužel tak složité, že je to téměř nemožné. Ráda bych dělala pomocnou kuchařku. Pracovala jsem v hotelu v Liberci. Práce mě moc bavila a líbila se mi.”