“S otcem dcer jsem se seznámila náhodně v kavárně. Padli jsme si do oka, oba jsme byli sportovně založení a měli společné zájmy. Začali jsme se vídat a relativně brzy spolu i bydlet. Začali jsme plánovat možnou rodinu, i když partner věděl, že mám zdravotní problémy a lékaři mě chtěli prohlásit za neplodnou. Po nějaké době začal mít partner problém s prací. Jeho zájmy a kamarádi pro něj začali být důležitější než náš vztah. Nicméně jsem i přes veškeré zdravotní komplikace otěhotněla. Měla jsem rizikové těhotenství, musela jsem několik měsíců zůstat v nemocnici. Před tím jsem se stihla přestěhovat k mým rodičům. Partner za mnou párkrát přišel do nemocnice, ale když jsem ho chtěla u porodu, neměl čas. Nakonec přišel a po porodu jsme spolu začali opět žít. Ale zase jsem byla skoro pořád sama s dětmi. Když jedna z dcer začala mít po čtyřech týdnech zdravotní problémy a já to nezvládala psychicky ani fyzicky, definitivně jsem se odstěhovala k rodičům. Po roce soužití s rodiči v malém bytě jsem se pak s dcerami odstěhovala do městského bytu, kde žijeme do teď.”

Náročná a vyčerpávající péče

Na vše je tedy Markéta sama, péče o nemocné děti je nesmírně náročná i z finančního hlediska, jak vysvětluje Markéta: “Dcery mají diagnostikovaný mozečkův syndrom, epilepsii, opožděný psychomotorický vývoj, mentální postižení, oční vadu, problémy s kyčlemi atd. Ve svých devíti letech navštěvují druhou třídu ZŠ, kde musí mít asistentku. Kvůli jejich problémům musíme každý týden jezdit na rehabilitace, každý den doma cvičit a jednou za čas jezdíme do lázní a ke speciálním doktorům. Vše je časově, psychicky, fyzicky a v poslední době hlavně finančně velice náročné. Otec se o děti nezajímá, není uvedený v rodných listech, a tak ani neplatí alimenty.”