“Od dvanácti let jsem vyrůstala s babičkou a dědou, protože s rodiči jsem nevycházela dobře. Po smrti prarodičů jsem bydlela u své sestřenice až do mých 26 let. Jednou jsme šly na diskotéku a tam jsem potkala muže, se kterým jsem měla vztah na jednu noc, nikdy víc jsem ho neviděla. Zanedlouho jsem zjistila, že jsem těhotná a rozhodla jsem se, že si dítě nechám.
Bydlení v azylových domech
Nemohla jsem ale už zůstat bydlet u sestřenice, tak jsem se odstěhovala do Žamberka do azylového domu. Tam se mi narodila dcera Lucie, a i když jsem se snažila, abychom měly vlastní bydlení, vždy se objevily nějaké komplikace, takže jsem se vrátila zpět do azylového domu. Po dvou letech mi tam skončil pobyt, a protože se mi nepodařilo zajistit vlastní bydlení, loni na podzim jsme se s dcerou přestěhovaly do jiného azylového domu.
Těžké hledání práce
Marie je v současné době vedena na úřadu práce a snaží se najít si stálé zaměstnání: “Na úřadu práce pobírám dávky v nezaměstnanosti, vykonávám veřejnou službu, ale stálou práci se mi nedaří najít. Zajímám se o pozice uklízečky nebo jiné pomocné práce. Dcera Lucinka chodí do mateřské školy, kam ji musím vozit autobusem, hradit obědy a svačinky. Zkoušela jsem žádat o dávky hmotné nouze na úhradu školky, ale neúspěšně. Jelikož otec není uveden v rodném listě dcery, nedostávám výživné. Bohužel jsem teď v nouzi finanční i materiální, nikoho, kdo by mi pomohl, nemám,” uzavírá Marie svůj příběh.