Marie měla dlouholetý vztah, čtyři roky se s tehdejším partnerem snažili o dítě. Sen o dítěti ale zhatila rakovina prsu a chemoterapie. Lékaři jí dávali jen 1% šanci na otěhotnění. Po dalším potratu bohužel skončil i vztah. V tu těžkou dobu přišel, jak Marie sama říká, „tatínek utěšovatel“. “Byl samá sranda. Říkal, jak on děti umí. Nejspíš ale doufal, že se to nepovede, když jsem tolik let nemohla otěhotnět.” I Marie si myslela, že její přání mít miminko je přání nesplnitelné. “Byli jsme spolu asi půl roku. Byl pozorný, bral mě na výlety. Ale neměl moc času. Údajně proto, že měl dvě děti ve střídavé péči, které si chtěl užít.” Těsně před čtyřicátým rokem Marie otěhotněla. A když ji partner dal na výběr – buď on, nebo dítě, vybrala si ten malý zázrak přírody. Míša svého biologického tatínka nezná a asi nikdy znát nebude, není ani napsaný v rodným listě.

Na jídlo nezbývají peníze
Marii teď nejvíc trápí finance. “Po zaplacení všech poplatků mi peníze sotva stačí na pokrytí potřeb pro malého. Nakupuji jen to základní a podstatné. Nezbývá mi už na mé potřeby. Skoro nejím, zhubla jsem na 45 kg a začínám mít strach. Malý tu má vlastně jen mě.” Marie nemá nárok na alimenty, protože otce do rodného listu neuvedla. Otec syna jí nepomáhá, nenavštěvuje ho a nejeví o něj zájem. Její jediné příjmy plynou z rodičovského příspěvku, přídavku na děti a malého příspěvku na bydlení. Na hmotnou nouzi nedosáhne.

Dluhy u kamarádů
Marie přesto svou situaci zvládá bez dluhů u různých společností. “Jsem zadlužená jen u kamarádů. Vždycky jim dluh splatím a vzápětí si půjčím jinde. Což teď začíná být problém, sami ztratili v době covidu práci a nemají nic navíc.” Marie by byla vděčná za každou pomoc, která by
přišla. Ráda by byla i za každou hračku: “Stačila by nějaká pěkná hračka, jako duplo, nebo interaktivní hračka. Vím, že si asi nikdy nebudu moci dovolit malému koupit elektrické autíčko, ve kterém se mu moc líbilo jezdit, když jsme byli u známé na návštěvě.”