Jitka je maminkou dcery Kateřiny, které při účasti v projektu bylo 8 let. Samoživitelkou byla v tu dobu dva roky poté, co se s manželem rozvedla. S otcem Káti se Jitka seznámila v organizaci, která pomáhá lidem s vážným duševním onemocněním, kam Jitka dochází kvůli svým psychickým problémům, které ji trápí již od dětství: „Sedli jsme si spolu a povídali si o budoucnosti a jelikož jsme se shodli na spoustě věcech, našli jsme si bydlení a řekli si, že čas ukáže. Otěhotněla jsem a když byl dceři rok a půl, vzali jsme se. Začátky byly krásné, vše jsme dělali spolu, jenže pak jsme se každý měsíc hádali o peníze, hádky se stupňovaly. Měla jsem strach. Potom jsem to po psychické stránce nezvládla a skončila jsem na psychiatrii na léčení. Vrátila jsem se plná elánu dát rodinu do normálu. Dohodli jsme se, že budeme chodit do poradny. Jenže vše znovu ztroskotalo. Můj strach byl čím dál větší, především o dceru. Byla totiž u všech našich hádek. Manžel začal být agresivní, kopal do nábytku. Raději jsem odešla do azylového domu.“

V azylovém domě pomohli Jitce s vyřízením rozvodu. Vztah mezi ní a bývalým manželem se nyní trochu urovnal: “Otec se s Káťou vídá, mají dobrý vztah. My spolu také lépe komunikujeme, dokonce mi pomohl i se zaplacením nájmu.”
Jitku velmi trápí její finanční situace. Protože má kvůli svému duševnímu onemocnění přiznaný invalidní důchod 3. stupně, je pro ni těžké sehnat práci. Snaží se přivydělávat alespoň pomocí brigád: “Teď chodím na tři hodiny denně uklízet. Ráda bych si našla práci jako uklízečka, v oblasti security jako ochranka (mám na to certifikát) nebo jako dělnice v chráněné dílně.” Kromě příležitostných brigád si tak musí vystačit s nevelkým invalidním důchodem a s alimenty. Ty naštěstí dostává pravidelně. “Na hmotnou nouzi nedosáhnu, dostala jsem jen doplatek na bydlení za srpen.”
Do rodinného rozpočtu jí citelně zasahuje také velká položka za léky na její nemoc. “Jen za léky měsíčně zaplatím 1200 Kč. Pojišťovna mi pak jednou za rok část peněz vrací. K tomu mám několik dluhů. Přestože nejsou velké, nyní je nedokážu splácet,” zoufá si Jitka, která sní o novém bydlení, které by pro ni nebylo tak finančně nákladné: “Trápí mě, že dceři nemohu dát zázemí. Chtěla bych získat městský byt s trvalým pobytem. Trvalý pobyt máme teď na městském úřadě na Moravě, odkud pocházím. A bydlíme po podnájmech.“

My Jitce fandíme!